Nenávist]Ludmila je žena středního věku, která svůj život zasvětila prací, prací a zase prací. Miluje svou rodinu, ale i přesto se vyskytli problémy.
Tíží vás neustále hádky a zdravotní potíže? Pak si přečtěte tento článek paní Ludmily
Naše rodina i s odrostlými dětmi fungovala bezvadně. Občas nějaké neshody, někdy jsme se dokázali pohádat, ale zase i milovat. Můj manžel je pracovní workoholik a práci na dráze věnoval svůj život i zdraví. Můj zvrat nastal, když jsem se dozvěděla o nevěře manžela. Pohodové manželství se změnilo v peklo. Byla jsem na něj alergická a každý jsme spali odděleně. A zatím jsme nechávali manželství tak jak bylo, v troskách a jen díky jemu.
Věnovali jsme se každý více své práci, když přijeli na víkend domů děti bylo vše jako když se nic neděje. Mluvili jsme spolu, bavili se, ale jak odjeli, vše spadlo a bylo při starém. Manželovi nová známost nevyšla a začal se vracet ke mně. Že prý si potřeboval dokázat, že je ještě muž a že chtěl vědět, že o něj je ještě zájem. Co čert nechtěl v tu dobu se k nám ještě vedle přistěhovala sousedka. Mladší, prsatá a kulatější. To úplně pro mě ten svět zčernal. Užírala jsem se a nenáviděla vše okolo sebe.
Rozčilování je náš zvyk, jak utéct z emocí nad problémem dané věci
Trávila jsem v práci mnoho času a to jsem měla být v důchodu už půl roku. Mé užírání mi přineslo starosti se zdravím. Otékaly mě nohy, někdy jsem je měla jako baňky, bolesti zad, hlavy a žlučník. To byl kámen úrazu. Jednoho prosincového dne jsem to přehnala. Manžel přišel domů a chtěl mě obejmout a dát mi kytičku, že prý se usmíříme, že mě miluje a nechce, abychom se trápily. Ale ve mně to bylo vše nahromaděné a muselo to ven. A taky, že šlo. Dostala jsem ze sebe úplně vše a ještě něco více. Žlučníkový záchvat zrovna v podvečer, když manžel práskl po mém výstupu dveřmi a jel do práce, kde byl více než doma. Svíjela jsem se na pohovce, auto nikde, telefon jsem zapomněla v práci a co teď? Dobelhala jsem se na chodbu a s urputnou bolestí zazvonila na sousedku. „A jejky,“ kolika, to byli první slova, co řekla. Pak jen vím, že mě položila na postel a za chvíli odvezla záchranka do nemocnice. Z nové naší sousedky se vyklubala staniční sestra v té samé nemocnici, kde jsem již ležela po operaci žlučníku. Tak Ludmilko již žádný nemáte, ale ještě není vyhráno. To byli její slova po ranní vizitě. Světe div se já se s tou fešandou v letech za těch pár dní tak spřátelila, že bych to do sebe nikdy neřekla. Míša, tak se jmenovala mi ukázala nový směr v životě. Dáma, která byla jak staniční sestrou, tak léčitelkou a já říkám čarodějkou. Vysvětlila mi, že problémy se žlučníkem mají ty, kteří neumí odpouštět. Kteří v sobě živí křivdy, zášť a nenávist. Na každého musí dojít, pokud nezačne pracovat sám se sebou. Dnes je to rok od mé operace a Míša mě nejenom naučila, že se mám mít ráda, ale mám umět odpouštět, ale hlavně život žít. S manželem jsme zase spolu a děláme změny, abychom žily oba. To znamená, méně práce, máme důchod. Chodíme na ryby a oba jsme složily úspěšně rybářské zkoušky, jezdíme po závodech, řekách a místech, kde jsme nebyli. A světe div se, kdyby mě někdo před rokem řekl, že budu chodit chytat ryby já žena, bývalá profesorka tak ho asi pošlu s psychiatrovi. Ale jsem tu já, Ludmila, žena co konečně odpustila všem i světu a manželovi, raduji se ze života, jsem zdravá a mám chuť do všeho nového. A to taky přiznám, že k rybaření nás oba přitáhla nová sousedka Míša a její přítel Radek. Tak ženy pamatujte, že nikdy není tak zle, aby nebylo ještě hůře. Naučte se život žít, odpouštět a radovat se z něj a někdy se s ním i poprat.
Umíte odpouštět? Pak si šetříte zdraví a to hlavně žlučník!
