Puberťačka]Ano správně. Řeč bude právě o nich. Určitě to každej znáte, ty řeči, když někam jdete apod. Chcete jít třeba ven. Tak se prostě oblíknete a ve dveřích řeknete: „Tak čau!“ Vtom přilítne máma nebo táta jako tornádo a už to jede: „No, kam jako jdeš?“ Jdu ven. „Jak jako ven? Kam přesně?“ Jen se jdu projít. „A s kým?“ S kámošem. „S jakým? Jak se jmenuje a co dělají jeho rodiče?“ Jmenuje se Honza a neznáš ho a nevim, co dělaj jeho rodiče. Proč tě to zajímá?
Puberťačka]Ano správně. Řeč bude právě o nich. Určitě to každej znáte, ty řeči, když někam jdete apod. Chcete jít třeba ven. Tak se prostě oblíknete a ve dveřích řeknete: „Tak čau!“ Vtom přilítne máma nebo táta jako tornádo a už to jede: „No, kam jako jdeš?“ Jdu ven. „Jak jako ven? Kam přesně?“ Jen se jdu projít. „A s kým?“ S kámošem. „S jakým? Jak se jmenuje a co dělají jeho rodiče?“ Jmenuje se Honza a neznáš ho a nevim, co dělaj jeho rodiče. Proč tě to zajímá? „Kdy se vrátíš?“ Nevim, brzo. „Za hodinu ať jsi doma!“ Cože? „Jak to, že nemáš šálu, vem si šálu, je tam zima!“ Ale mami, vždyť je tam teplo, je jaro. „Fouká tam vítr, tak si jí koukej vzít!“ Ale mamiiii 🙁 „Máš kapesník a klíče?“ Jo, všechno mam, můžu už jít? „No tak si teda jdi, ale ať tě ten kamarádíček aspoň doprovodí, už je tma a všude jsou úchylové“ Prosimtě mami nestraš…Tak čus. „Čus? Co je to za slovo proboha? Kdo tě to učí takhle mluvit?“ No prostě znáte to.
Chcete jet na tejden s kámošema stanovat? Smůla, řeknou vám asi tohle: „No to v žádnym případě! Až ti bude 18, dělej si co chceš!“ Když vám bude 18, tak doma oznámíte, že teda jedete a dopadne to asi takhle: „No to v žádném případě! Dokud tady bydlíš a my tě živíme, tak budeš dodržovat naše pravidla!“ Tak teda začnete štřit na byt.
Taky mě vždycky dostanou takový ty řeči typu: „No to já v tvejch letech…?“ Trošku mi to připomíná důchodce 🙂 .
A nebo třeba, když vám jeden z rodičů (většinou máma) vlítne do pokoje a spustí: „No co to tady máš za bordel? Co ty krámy tady? Vyhoď to! Co kdyby přišla nějaká návštěva?“ Jo, já vim, možná tam mám moc věcí, ale já je prostě nemám kam dát a nehodlám vyhodit věci, který jsou pro mě důležitý a kterejm oni prostě nerozumí. A navíc když se podíváte třeba do jejich skříně, je tam kolikrát větší bordel než u vás.
No a na řadu přichází klasika. Škola. Přijdete ze školy celý utahaný, chcete mít aspoň chvilku klid, tak si zalezete do pokoje a pustíte si nějakou pohodovou muziku. Přilítne máma a už to jede: „Co bylo ve škole?“ Taky tě zdravim mami, mam se fajn, díky za optání. Dostala jsem trojku z češtiny. „Cože??? Ty neumíš česky nebo co?“ Mám práci mami, ahoj a zavři za sebou. „No tsss, nebuď drzá holčičko!“
„Ztiš si ten kravál!“ Řvou vám rodiče za dveřmi, ale vy děláte, že je neslyšíte, protože si tu muziku prostě chcete pořádně užít. A nemůžete přece za to, že jim se ta muzika nelíbí a že oni poslouchaj jen Elány nebo Haničku Zagorovou.
A co teprv, když se všichni koukáte na nějakej film. Ten film pak skončí, ale vám se ještě nechce spát, ale oni prostě řeknou: „Já a máma jsme už utahaný, tak pojď spát.“ To je jako kdyby vám říkali: „Tak pojď už spát, my jdeme taky a víš přece, že tu televizi neumíš vypnout sám/sama i když je to jen jeden blbej čudlík.“
Tenhle článek neni o tom, že si stěžuju na svý rodiče, jak jsou strašný, že mě vůbec nechápou apod. Naopak, moji rodiče jsou naštěstí celkem fajn. Tohle je braný spíš tak obecně. Všichni víme, že nikdo neni dokonalej a že ani rodiče nemůžou bejt dokonalý. Tohle je zkrátka sepsanej seznam věcí, který mě na našich občas štvou a vás na vašich rodičích určitě taky. Ale nemyslete si, že vy jste úžasný a vaši rodiče ne a že nechápete, po kom teda jste. On totiž ještě existuje seznam věcí, který štvou vaše rodiče na vás a tady jich pár je:
Jsme líný. Ano, už je to tak, nedokážeme se na pět minut vzdálit od počítače a jít vynýst koš i když popelnice máme hned u baráku. Na prosbu: „Pojď vynýst koš!“ prostě jen odpovíme: „Jo, vždyť už jdu…“ a od počítače se stejně nezvedneme.
Taky nedržíme slovo. Řekneme, že přijdeme nejpozději v deset, ale v klidu si přijdeme v půl dvanáctý a vymlouváme se na to, že nám ujel autobus a nebo že se nám přesně ve tři čtvrtě na deset zastavily hodinky.
Chodíme za školu. No jasně, že né všichni. Ale občas se nám prostě nechce na nějakou písemku a tak jdeme radši na kafe nebo někam jinam. A neříkejte, že ne.
Jsme nepořádný. Ale o tom už jsme v podstatě mluvili o pár odstavců výš.
Chceme pořád nějaký peníze. Věty typu: „Tati, dej mi peníze, já si chci koupit tamto, tamto, taky tamto a ještě tamto. Maj to přece už všichni a já to prostě musim mít taky.“ Všimněte si, že se tam nikde neobjevuje slovíčko „prosím“. Proč bychom si hledali brigády, když máme rodiče, že jo 🙂
Tohle všechno nám na rodičích vadí, ale přečtěte si ještě tohle… Jsou lidé, kteří, když byli malí, tak se jejich rodiče rozvedli, máma byla třeba alkoholička, otec výtržník. Je spousta dětí, který jsou sexuálně zneužívaný, rodiče je mlátěj až do krve, nemůžou studovat, jsou uzavřený do sebe, bojej se svýho okolí, nemaj kamarády, hračky, prostě nic. Doma dřou jak mezci. Pláčou každém večer, utíkaj z domova a na ulici skončej špatně. A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Myslim, že jste pochopili, co jsem tim chtěla říct…važte si toho co máte, protože je tu pořád možnost, že to ztratíte…Snad tenhle článek hnul někomu srdíčkem a ten dotyčnej pochopil, že to, co nám na rodičích vadí, jsou úplný kraviny, za který bychom měli bejt spíš vděčný, protože nám tim dávaj najevo, že nás maj rádi, že maj o nás starost atp.
