Láska seniorů]Nebudete tomu věřit, ale je to již něco málo přes dva roky, když na naši věšteckou linku zavolala jistá paní, budeme jí říkat Ludmila. Ludmilka, se mi svěřila se svým trápením. Bylo ji již 90 let, její věk byl požehnaný, ale její život stát až do této doby za nic. Ludmilka se celý život bála lásky. Jako dívenka se kdysi silně zamilovala, její lásku však dotyčný sličný chlapec neopětoval. Vzal si jinou a Ludmilka nepoznala jiného, kterého by tak milovala. Samota hrála v jejím životě velkou roli. Ludmila neměla manžela, milého, ani rodinu a pociťovala, ve svých 90 letech, že s tím už konečně musí něco udělat. Na stará kolena byla Ludmilka umístěna na vlastní žádost do pečovatelského domu, pro přestárlé. Byl to takový pěkný penziónek, kousek od Prahy. Veškeré své finance, které nashromáždila za celý život, věnovala na pomoc opuštěným zvířátkům. Část financí, šel do penziónku na vybavení. Vedení penzionu, za ně pořídilo počítače a internet, pro seniory. Ludmilka se v penzionu, cítila velice pěkně až do doby, kdy do penziónku přibyl Jaroušek.
Jaroušek byl za mlada velice urostlí a pěkný chlap. Dnes senior, kterému táhlo na 90 let. Odkopnutý rodinou, která se ho raději, aby se nemuseli starat zřekla. V ten den, zahořelo velké a prázdné srdce Ludmilky. Jaroušek, byl věrná kopie muže, kterého milovala celých 90 let. Ludmilka prosila o radu, zda si Jarouška má vzít. On jí ten 90-letý rošťák totiž poprosil o ruku. Samozřejmě, že její věštba, byla nádherná, i když krátká. Nebudete tomu věřit, ale Ludmilka si Jarouška vzala. Svatba se konala v Praze. Ludmilka jí měla v kostele, jak si přála, v býlích šatech a se vším všudy. Jedla se i knedlíčková polévka, jelo se i kočárem, taženým bílými koňmi. V den svatby, nikdo ani nepomyslel, že jim oběma je přes 90 let. Chovali se k sobě jak dvě hrdličky. Za svědky měli požehnaný stav všech z penzionu a ti kteří se nemohli dostavit vše zhlédli na videu. I já tam byla a mohu říci, že platí: láska kvete v každém věku. Tak uteklo hodně vody od svatby těch dvou hrdliček. Na vánoce, velikonoce jsem dostávala pohlednice s jistou pravidelností. Až jeden rok nepřišla. Měla jsem tušení, od svatby to bylo již nějaký ten čas. Po vánocích mi však přišel email: Takhle to tam stálo doslova.
„Zdeničko moc tě zdravím, jak se máš, potřebuji radu. Jaroušek zemřel, pohřeb byl krásný, tažený koňmi. Do penzionu přišel Kája, je to prima kluk. Budu se vdávat. Ludmilka.”
Nevěříte, věřte, já jsem také byla touto zprávou jako praštěná. Ale v tu chvíli ve mně něco zahořelo a řekla sem si proč ne. Co Ludmilka nestihla do 90 let, to stihla do 100 let. A opravdu Kája a Ludmilka se vzali. Svatba již byla jen v penzionu, ale to proto, že oba již hůře chodí. I já tam byla a svým očím nevěřila, že něco tak krásného jako láska může být i v tomto požehnaném věku. Ludmilka se celý život trápila, do svých 90 let nebyla provdána a věřte, že 90 jí přineslo štěstí a hned dvakrát. Od druhé svatby jsme si pravidelně psaly.
Ludmilka díky svému finančnímu daru, za který se nakoupily počítače, a zprovoznil internet v penzionu, udělala moc radosti hodně přestárlým lidem. To byste nevěřily, jak ti senioři rychle surfují po internetu. V jejich letech ovládají více věcí než já, komunikují s celým světem a i přes svoji nesoběstačnost, jsou plně soběstačný. Nebyl den, aby mě ráno Ludmilka neprobudila s krásnou zprávou.
„Moje milá, co dnes děláš. Já jsem komunikovala s jistým šejkem v Kuvajtu. Zpráva se však přerušila, Mařenka hledá zuby a Toníček se zase počůral, nestyda jeden. Včera jsem mu půjčila notebook a dnes mi ho nechtěl vrátit. Tak místo ranní bílé kávy dostal jen černej čaj. Dnes máme přípravu na besídku. Kája hraje vodníka, tak mu teď barvím vlasy. Posílám pusu Ludmilka.”
