Aztékové – kosmogram]Aztékové se byli schopni hodně naučit od svých předchůdců, kterými byli Toltékové, Máyové a Olmékové a to co se naučili, uměli dále rozvinout.
Od Toltéků převzali známé krvavé rituály, které prováděli velice často v jejich slepé víře, že tím zajistí, aby slunce vyšlo každý den. Až 50 tisíc lidí přišlo ročně o život díky těmto nelidským rituálům. Z poplatků, které vybírali od porobených národů, se vedle zlata, stříbra, kožešin a drahokamů, stalo nejdůležitějšími velké počty lidí, určených k obětování. Když rozšiřovali Velký chrám v Tenochtitlánu, během pouhých čtyř dní oslav přišlo o život na 20 tisíc lidí. Těm bylo jejich srdce zaživa vyrváno z těla.
Kdo se stal obětí, musel si lehnout na obětní oltář, kde ho kněží drželi za ruce a nohy a další kněží jediným máchnutím obsidiánovým nožem rozřízl tělo oběti pod žebry a poté ještě bijící srdce vyrval z těla. Tělo bylo poté hozeno z pyramidy dolů. Občas také kněží stáhli oběti zaživa kůži z těla a doté se pak oblékali.
Aztékové věřili, že člověka čeká v životě i po smrti těžký osud. Smrt byla okamžikem, který rozhodoval o tom, jestli se duše dostane do ráje, nebo bude procházet strastiplným peklem. Uniknout věčnému utrpení mohli jen válečníci, kteří padli v boji, děti, ženy, které zemřely při porodu, či oběti rituálů a živelných pohrom. Ostatní se museli připravit na bloudění osmi pekly po dobu čtyř let. V každém byli nějaké překážky, které duše musela překonat a dojít klidu až v devátém peklu.
Pozůstalí mohli mrtvému putování usnadnit darovanými předměty. Věřili, že před jejich dnešním světem, existovaly i světy minulé po tisíce let a že nakonec celý lidský rod zanikl následkem nějakého živlu a slunce vždy pohaslo a začalo znovu svítit.
Konec světa Aztékové čekali stejně jako Mayové, na konci každé dvaapadesátileté periody Tenochtitlan. Rok rozdělili na 18 měsíců po 20 dnech, což dává v souhrnu 360 dní. Chybějících pět dní přidali a považovali je za tzv. neblahé. Týden měl pět dní.
Roku 1520 kapitolu Aztéků ukončil Hernando Cortéz.
