vody, kde by se mohli utopit. Naše vlast je vodníky přitom úplně protkaná. Ať je to Vltavský Pepík, či vodník Česílko. V dobách ,…před televizí, nás nic neokrádalo o čas a my jsme se v klidu mohli věnovat svým potomkům, kdy jsme denně udržovali komunikaci s nimi, mělo to hlavně výchovný rámec. A to je moc důležité pro jejich vývoj, ničím to nenahradíme. Proto vám dnes dám k dispozici vše napravit. Voda je vzácná a pro život moc nezbytná tekutina, proto se naši předkové s ní snažili neplýtvat. A tak v našich krajích, bylo mnoho rybníků, potočních tůní, mokřadů i bažin. V každé vesnici byla alespoň takzvaná louže. Ne ve všech se přes den ukrývali zelení mužíčci, který číhali na neopatrné plavce a osamělé dívky. Za dne se skrývali pod hladinou a v noci vylézali na břeh. Vyhledávali osamělé vrby, na kterých vysedávali, nebo se schovávali v rákosí. Vodník mohl jak na souš, tak být ve vodě. Přes den se uměl i proměnit v fešného koně a pohrával si s lidmi, nebo v pěkného sumce.
Jedna pověst praví o "Vodníkovi u Dobrého". Vodníci byli dost bytosti zlomyslný a nevynechali jednu příležitost, kdy mohli potrápit lidskou čeládku. Lidé jim to opláceli stejnou mincí a tak mezi nimi pořád vládne napětí. Vyjímku pouze představovali lidé, kteří měli něco společného s vodou. Ti se s nimi snažily vyjít po dobrém a dokonce si i nezřídka pomáhali. Jeden z vodníků sídlil u Aldorfova mlýna u Dobrého. Jmenoval se "Krobiáš". S panem otcem i veškerou mlynářskou čeládkou byl nejlepší kamarád. Často do mlýnice zašel, aby mu mlynářka do zlatova opekla pstruzi, které si donesl, nebo dala buchet. Přitom obdaroval i mlynářovic rodinu. Vodník však neměl rád, když šel do mlýna a byl tam někdo cizí. Jak dobře vycházel s mlynářovic rodinou, tak špatně zacházel s cizími. Jednou tam byl čeledín ze statku, semlít si mouku. Odvážel si dva pytle na trakaři, panímáma ho však pozvala na jídlo a čeledín se zdržel do setmění. Za tmy vyjel domů s trakařem naloženým moukou. Cesta se táhla do kopce a aby se tak neunavil, táhl čeledín trakař za sebou. Když přejížděl most přes Zlatý potok, trakař náhle ztěžkl neznámou tíhou a byl pořád těžší a těžší. S vypětím všech sil se čeledín, dopotácel do statku. Když projel branou, jako by z trakaře najednou spadla všechna tíha. Byl lehký jako pírko. Utahaný čeledín si sedl na násep a utíral si pot, když tu uviděl vodníka, jak se křepčí a směje mu za vraty. Vodník se pořád vzdaloval a pořád se smál. Od té doby se každý večer vyhýbal mlýnu a snažil se do setmění dostat domů.
Tyto pověsti měli výchovnou fázi pro děti i dorůstající, aby se po setmění nepotulovali venku. Co by tomu dnes řekli naše děti? Kdy jsou do pozdních hodin venku, a stávají se obětmi kriminality. Co kdybychom se snažili, alespoň tu nejmladší generaci trochu ovlivnit a připomenout jim ty krásné časy vodníků a víl, bludiček a hýkalů. Přeji hodně romantiky a štěstí. Snad nás alespoň ta nejmladší generace bude trochu poslouchat.
