Dítě]Náš osud, který jsem museli překonat abychom pochopili spoustu věcí v životě.
Je těžké se znova vrátit do těch dnů, které už čas trochu zahojil a sluneční paprsky prosvítají skrze tu nekonečnou tmu. Ale musím to udělat pro nás pro sebe a hlavně jako vzpomínku pro našeho prvorozeného syna Filípka…
Teprve až když miluješ celým srdcem a ztratíš poznáš bolest. Ta bolest je věčná…
Bylo to těhotenství první, moc radostné a veselé. Radovali jsem se z každého UTZ tak jako mnozí z Vás. Všechna vyšetření triple testy a UTZ ve 12tt i ve 20tt dopadly dobře, nebylo sebemenších pochyb, že by něco bylo špatně. Ve 32tt jsme šli s manželem na další UTZ nemohli jsem se dočkat jestli se mrňousek natočí aby nám doktor sdělil, jestli je to chlapeček nebo holčička. Místo toho nám s vážnou tváří sdělil, že něco je v nepořádku latinskému výrazu jsem nerozuměla a než jsem se stačila rozkoukat po tváři se mi kutálely slzy jako hrachy. Poslal nás k Apolináři na kvalitnější UTZ.
Žádným z výrazů, které lékaři mezi sebou používali jsem s manželem nerozuměli, přes slzy jsem už mrňouska na monitoru ani neviděla. Jen jsem cítila, že vše co se děje je jako zlý sen a jde mimo mě. Z tohoto snu jsem se, ale neměli probudit byl to náš osud. S vážnou tváří nám sdělili, že poškození je vážné, ale že se máme dostavit za dva dny a podstoupíme další UTZ. Dva dny byly pro nás nekonečné. Na dalším UTZ nám už řekli co zjistili, ještě předtím nám jeden lékař sdělil, že je to holčička , pro nás Terezka. Seznámili nás s holými fakty miminko má vážně poškozený mozek, srdíčko, další orgány a atypické držení levé ruky. V tu chvíli se mi zhroutil svět a naše naděje byla už jen malinkým světélkem které překrývala ta největší bolest. Na další den jsem podstoupila odběr pupečníkové krve, po zákroku jsem ležela a monitorovali mi bříško, Terezka se tam vrtěla srdíčko jí bilo a já věděla, že osud nám připravil tu nejtěžší životní zkoušku.
Na výsledky jsme čekali 5 dní. V úterý ráno jsem se dostavili na genetiku, paní doktorka byla tak strašně hodná a milá, ale bohužel nebyla v našem případě nositelkou dobrých zpráv. Verdikt zněl trizomie 18 chromozomu Edwardův syndrom po narození se novorozeňata dožívají v 10% půl roku a zbylé procento umírá do několika minut po narození, dní a měsíců. A další věc, kterou nám sdělila, že je to chlapeček Filípek. A že se jedná bohužel o náhodnou chybu chromozomů, která vznikla již od počátku vývoje mrňouska.
Doktoři u Apolináře mi řekli, že vzhledem k tomu, že jsem v pokročilém stavu těhotenství ve 33 týdnu bude nejlepší s ohledem na mé zdraví počkat do termínu porodu nebo do doby kdy bude tělo připravené a my souhlasili.
Každý den jsem hladila bříško, každý den jsem vyprávěla Filípkovi o všem krásném, každý den jsem ho cítila jak kope, každý den jsem mu pouštěla andělskou hudbu, každý den jsem se moc modlila aby vše dobře dopadlo, každý den jsem měla pořád aspoň kousek naděje, každý den naše láska k němu sílila, každý den jsem bojovala s tou bolestí, za ty dny jsem proplakala oceány slz.
Ve 38.týdnu mi doktor sdělil, že tělo je připravené udělali mi zátěžový test a já 14.března 2006 nastoupila do porodnice k Apolináři, manžel mě ráno odvezl a jel do práce. Kolem 9h mi zavedli gel na vyvolání kolem 12hodin mi začaly kontrakce, tak jsem volala manželovi, dorazil ve 14hodin pak to šlo ráz na ráz, kontrakce sílily a stupňovaly se. Proběhla příprava na porod a než jsem se doplazila na sál a vylezla na postel, cítila jsem, že je to tady lékař nestačil ani doběhnout a obléci, během 10 minut to bylo Viděli jsem jak nám Filípka odnášejí pryč slyšeli jsem ho jen krátce plakat pak už nikdy. Nejdelší hodinu jsem musela ležet v klidu než jsme mohli vidět našeho syna.
Ležel na JIP v inkubátoru ten pohled byl plný bolesti, byl tak malý a bezmocně tam ležel a my jsem nemohli nic udělat, s manželem jsem tam stáli a plakali, chyběla nám moc dělat zázraky. Museli jsem přijmout svůj osud a bojovat. Filípek na nás koukal my ho mohli hladit po hlavičce a vyprávěli jsem mu o mamince, tatínkovi o všem co nepozná. O tom jak moc ho milujeme a jak moc bychom si přáli aby se stal zázrak, aby věděl, že na něj nikdy nezapomeneme, jako by všemu co mu říkáme rozuměl.
Měli jsem 2 dny abychom poznali svého syna Filípka, pro někoho dva dny nic neznamenají, pro nás dva dny bylo nejvíce co jsem v životě dostali. Každou chvilku jsem za Filípkem chodila, vždy jsem utíkala protože jsem měla strašný strach, aby nebylo pozdě. Za dva dny od porodu mě propustili. Zase jsem utíkala za Filípkem, doktor mi bohužel sdělil, že měl nad ránem kolaps ale že se z toho vzpamatoval, neudržela jsem slzy, šla jsem se s Filípkem pro dnešní den rozloučit, hladila jsem ho a slíbila že zase zítra s tatínkem přijdeme, zopakovala jsem mu, že ho milujeme a ať se nám opatruje sluníčko naše podíval se na mě a jako by se chtěl rozloučit a zavřel očička.
V tu chvíli jsem já ještě nevěděla, že je to naposledy co je otevřel a zavřel, že je to naposledy co jsem ho viděla a že nám nebyla dána možnost si ho pochovat, pomazlit se s ním pusinkovat ho. S bolavých srdcem jsem odcházela až když jsem byla doma v 11hodin zazvonil mobil doktor mi sdělil, že 15minut po tom co jsem odešla, že 8*45h 16, března 2006 odešel do andělíčkova i náš Filípek Nám zůstalo bolavé srdce a ty 2 dny, které jsem vzali jako „dar“, že jsme mohli být s ním. Doma jsem schovali všechno co bylo připravené pro našeho chlapečka, kočárek jsem odvezli k rodičům, postýlku jsem poskládali, hračky a další věci uklidili a museli jsem jít vstříc novým zítřkům. Museli jsem se naučit s tou největší ztrátou žít, kdo jednou ztratil ví jak moc to bolí a jak moc je těžké jít dále. Nám zůstala naděje, že čas otupí všechny rány a ačkoli se to v prvních dnech zdálo nemožné, naděje dává šanci a my jsem tu šanci dostali a bojovali jsem.
Chci poděkovat také všem kdo nás podporoval, podržel na emiminu, kdo nám posílal energii, kdo se za nás modlil to všechno mělo veliký smysl a nám to moc pomohlo, slova díku jsou málo. Také chceme moc poděkovat Missorce za to, že založila deníček ROZSVÍTÍME SVÍČKY, dlouho jsem o tom nevěděla našla jsem to náhodou a také moc všem děkujeme moc to pro nás s manželem a andílkem Filípkem znamená.
Teď už vím, že člověk dokáže zvládnou všechny nástrahy osudu, že život není jen radostný ale patří do něj i bolest a zklamání. A vím, že vše má svůj čas. Už se neptám proč se to stalo nám asi to mělo svůj důvod, který já zatím neznám a už ten důvod ani nehledám.
Díky milující lásce manžela a jeho podpoře jsem to zvládli, vzali se odjeli na svatební cestu a z ní jsem si přivezli andílkovi Filípkovi sestřičku nebo bratříčka .
Náš chlapeček zůstane navždy v našich srdcích a není chvíle kdy na něho nemyslíme. Jednou až bude fazolka vetší jí budeme vyprávět, že z nebíčka se na ní dívá bráška, který tady byl jen 2 dny a musel odejít..
Nikdy neztrácejte naději ta dává šanci na lepší zítřky.
