Runové věštby a runy samotné mají svůj původ ve Skandinávii. Ovšem 20. století přináší jejich obrovskou renesanci a rozšíření po celé Evropě. Stávají se jedním z nejoblíbenějších způsobů předpovídání budoucnosti. Samotné runy zahaluje tajemství, jejich věštby totiž nikdy nejsou zcela jednoznačné. Vždy ponechávají prostor pro fantazii.
Dar od samotného boha Ódina
Mnoho staletí vývoje způsobila, že severní Evropa měla hned několik runových abeced. Tu nejznámější, germánský futhark odvozují lidé na základě zvuku šesti prvních run. Zdá se, že s tímto prvotním runovým systémem měli lidé tu čest už někdy kolem roku 200 př. n. l. Samotná runa v germánštině znamená mysterium, tajemství. Jejich výklad má na svědomí norská mytologie, která tvrdí, že písmo je darem od samotného boha Ódina. Katolické církvi se ovšem magie a mystika run vůbec nelíbí. Zakazuje už od středověku runy jako pohanské symboly, všemožně se snaží je vymýtit. Dokonce ještě v roce 1639 vydává dekret proti runám. Ve Skandinávii se ale magickou práci s runami katolíkům nikdy vymýtit nepodaří. Ještě v 19. století skandinávští kněží na vesnicích runy běžně čtou.
Házení předpoví budoucnost
Dnešní runové sestavy k věštění využívají 25 runových kamenů. 24 kamenů obsahuje runové znaky, ovšem ten poslední, pětadvacátý, je úplně prázdný. Jak probíhá vlastní věštba? Kdo se chce dozvědět více o své budoucnosti, vysloví konkrétní problém, který chce aktuálně řešit. Hodí si runovými kameny na zem nebo ubrus a hod se pak vykládá s ohledem na stanovený problém. Výsledek se dá přečíst dvěma rozdílnými způsoby. První z nich vychází z toho, jak kámen padne při házení, tedy zda runou nahoru, runou dolů, dovnitř nebo mimo určenou oblast, druhý způsob odečítá na základě úhlu, v němž se nalézá vůči jinému kameni.
