Homeopatie se u nás už mnoho let stává hojně diskutovanou metodou spadající do oblasti alternativní medicíny. Zatímco někteří lidé na ni nedají dopustit a využívají jejích metod, jiní ji označují za šarlatánství. Abychom ale pochopili její princip, musíme se vrátit k jejím kořenům, tedy samotnému zakladateli.
Působení včelího jedu
Německý chemik a lékař Samuel Hahnemann (1755–1843) si na počátku 19. století pozorně všímá skutečnosti, že látka, jež u zdravého člověka vyvolá některé příznaky, dokáže v určité modifikované podobě léčit nemocné, kteří trpí velmi podobnými příznaky. Že je to takhle řečeno příliš složité? Když to zjednodušíme, vlastně léčíte podobné podobným. Například zdravého člověka bodne včela. Výsledkem je, že místo vpichu oteče a zčervená. Nic víc se u zdravého člověka, který není alergický na včelí bodnutí, neděje. Otok a zčervenání způsobí včelí jed. Z léčby podobného podobným pak vyplývá, že i jiné nemoci, jejichž projevy jsou otok a zčervenání, by bylo možné léčit včelím jedem.
Odstraní vedlejší účinky?
Pro léčbu se ale v homeopatii vždy užívají vysoce zředěné látky. K jednomu dílu látky se přidává rozpouštědlo. I zředěný roztok se dále ředí stejným principem. Obvykle se užívá ředění 1:100 (označené písmenem CH) nebo 1:10 označené písmenem D. V průběhu ředění je nutné roztoky protřepávat, a to také v přesně předepsaném počtu, například u roztoku 1:100 se potřepává stokrát. Přenos informace vzniká pamětí vody. Proto jak tvrdí homeopaté, nevadí, že například roztok s označení 30CH je zředěný do té míry, že už neobsahuje ani jednu molekulu látky (byla totiž překročena Avogadrova konstanta). Kritici ale naopak často užívají tento argument jako potvrzení, že tato metoda léčby nemůže fungovat, když v roztoku není ani jedna molekula léčivé látky. Pravda je ale, že metoda má i své zastánce, například francouzská studie EPI3 z podzimu roku 2016 říká, že stav pacientů po homeopatickém léčení je podobný stavu po léčbě klasickou medicínou, ovšem bez jejích vedlejších účinků.
