Příběh, který vám teď odvyprávím, se skutečně stal. Je to má osobní zkušenost a dnes již vím, že se nesmí podceňovat.
Bylo to před několika málo lety koncem prázdnin. Deja´ví, je předzvěst něčeho co se stalo, nebo se v brzké době stane. Měli jsme hříbátko, které přišlo o maminku a já jsem se několik měsíců o něj pravidelně ve dne v noci starala. Hříbátko každé čtyři hodiny pilo mléčko, které jsem mu nosila v mističce. Jedné krásné noci mi zase zazvonil budík, bylo 2:45 hodin. Ohřála jsem mléko a vyšla do maštale k hříbátku.
Jsem velice vyrovnaný člověk a nic se mnou jen tak nehne, ale mohu říct, že té noci mi nebylo do zpěvu. Každé noci se mnou chodila má fenka německého ovčáka k hříběti, vždy dostala zbytek mléka co hříbátko nevypilo.
Tuto noc nestála jako obvykle před dveřmi. Nebyla k nalezení ani když jsem jí volala. Musela jsem přejít celý dvůr, abych se dostala do maštale. V zásadě si v noci nerozsvícím. Doma jsem naučená chodit poslepu a do maštale jsem si vzala jen malou baterku. Když jsem přecházela přes dvůr všimla jsem si dole u rybníčka krásného jasného svitu, vypadalo to jako obrys těla. Nepřikládala jsem k tomu velkou váhu, říkala jsem si "seš rozespalá." Napojila jsem hříbátko a odešla domů. Když jsem chtěla vstoupit do koupelny, stalo se něco zvláštního. Stála jsem mezi dveřmi a proti mně na konci koupelny v rohu se vznášel obrys zářivého lidského těla. Neviděla jsem obličej, jen si pamatuji krásnou dlouhou bílou košilku, kterou nosily naše babičky s velkým límcem. Neviděla jsem ani nohy. Ta košile se trochu vlnila. Já zůstala jako opařená. Pamatuji si jen to, že mně něco, to co bylo v tom rohu, začalo škrtit. Já nemohla dýchat, ale nikdo se mně nedotýkal. Vše se odehrávalo z dálky. Já se jen snažila dát ruku na vypínač světla, který jsem měla vedle sebe. Nešlo to, nebyla jsem schopná zvednout ruku a rozsvítit. Trvalo to pár sekund, pak se najednou rozsvítilo světlo v kuchyni a vše zmizlo. Světlo rozsvítil manžel – prý slyšel skřehotavé zvuky – jako když se někdo dusí a to bylo to mé škrcení. Vyprávěla jsem mu vše od začátku. Na mém krku však nebyla žádná známka po škrcení, neutrpěla jsem žádnou újmu na zdraví. Co to tedy mělo vše znamenat?
Význam tohoto DEJA´ VU jsem za pár dní zjistila. Druhý den, aby se mi ulevilo, jsem to vyprávěla svým kamarádům jako veselou příhodu. Jako když z toho nevyspání a několikaměsíčního vstávání k hříbátku už blbnu. Když tu ejhle… přesně za týden ve stejný den a ve stejnou hodinu o 150 km dále tragicky zemřela manželova teta, byla UŠKRCENA.
Byla to předzvěst nebo varování našich zemřelých předků ? Nebo ono Deja´vu. /dežaví/ – jedna z jeho mnoha forem. Od té doby jsem zase o něco chytřejší a varování předků neberu na lehkou váhu. Nemám strach z jejich setkání a dnes vím, že mi nechtěli ublížit, chtěli mi jen naznačit co se stane.
Nepřehlédněte:
