Zamrzlé auto]Když už má být den blbec, tak se vším všudy! A takový den blbec jsem zažila tři dny před Štědrým dnem. Ráno jsem vstala, a jelikož i moje drahá polovička měla stejnou cestu jako já, nabídla se, že mě ráno odveze do práce. Už už jsem si plánovala, jak si nadělám půl hodinky k dobru, a jak stihnu koupit poslední drobnosti pod stromeček, ale nic se nemá plánovat dopředu.
Zamrzlé auto]Když už má být den blbec, tak se vším všudy! A takový den blbec jsem zažila tři dny před Štědrým dnem. Ráno jsem vstala, a jelikož i moje drahá polovička měla stejnou cestu jako já, nabídla se, že mě ráno odveze do práce. Už už jsem si plánovala, jak si nadělám půl hodinky k dobru, a jak stihnu koupit poslední drobnosti pod stromeček, ale nic se nemá plánovat dopředu.
Ráno přijdeme k autu, ale ouha, zámky u dveří přimrzlé a vůbec nešly otevřít. Tak trochu jsme byli poučeni z minulých nezdarů, a proto manžel otevřel zadní okénko u kufru s tím, že se touhle škvírou protáhneme do auta. Moc jsem z toho sice nebyla nadšena, ale nic naplat! Bum! Práskla jsem se do hlavy a na okamžik se mi zatmělo před očima. To však nebylo všechno! Aby toho nebylo málo, zašprajcla se mi noha za sedadlo a né a né ji vytáhnou. Manžílek vyprskl smíchy! Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc.
V autě jsme seděli jako dva hříbečkové, on za volantem, já na místě spolujezdce a civěli před sebou na zamrzlé čelní sklo, přes které nebylo nic vidět. Co teď? My, dva v autě, bez možnosti dostat se ven a sklo evidentně potřebovalo před jízdou oškrabat…
Nenapadlo nás nic jiného, než stáhnout okénko u řidiče a sklo alespoň do poloviny oškrabat. Povedlo se! Manžel se na pokraji svých sil skulil do sedadla a chtěl okénko povytáhnout zpět. To se však o kousek uhnulo. Zkusil jej vrátit zpět. Povedlo se. Vytáhl jej o kousek výš, ale okénko v tu chvíli prostě chtělo zlobit. Narovnal ho tedy zpátky do správné polohy, a aby se už nehnulo, jednou rukou ho přidržoval a usměrňoval, druhou pomocí páčky sunul nahoru. V tom se ozvala obrovská, dunivá rána! Okénko se rozletělo na spoustu malých kousíčků! Manžel nadával jak Turek, jak jen ohromeně koukala na místo, kde kdysi bylo okénko.
Tohle jsme tedy opravdu nečekali, seděli jsme vedle sebe jak dvě trubky, koukali jeden na druhého. Co teď? Venku pod nulou, ke všemu padal sníh a dlouhá cesta před námi. Jízdě jsme se však nevyhnuli, museli jsme. Dvacetiminutová jízda vůbec neutíkala, a my dva div nepřimrzli k sedačkám.
Jakmile jsme však dorazily do Pardubic, tím to pro nás všechno ještě neskončilo. Zámky po cestě nerozmrzly, naopak, snad ještě víc zamrzly. Já jsem musela nějak vystoupit z auta a jít do práce, manžel naopak musel zajet do autoservisu. Ale jak ve městě vystoupit, aniž bychom na sebe strhli pozornost okolí?
Ještě že jsem si vzala tak taktního chlapa, který mi zajel do podzemních garáží obchodního domu, abych se tam tak mohla skrz okénko řidiče vysoukat ven z auta. Ovšem jak na potvoru, o půl sedmé ráno, museli lidi courat pro auta na parkoviště, a my s manželem tak vypadali jako zloději aut. A když se nejvíc kolemjdoucí dívali, musela jsem zrovna lézt z okénka a následně odebírat od manžela svoji kabelku s igelitkou, manžel pak kvapem odjel autem a já zmizela v dáli v ruchu velkoměsta…
